Dřepy s podloženou patou - dobrý, nebo špatný nápad?

Už jste si někdy při dřepech pod paty zaklínili pár kotoučů? Nebo jste viděli, jak to někdo dělá, a říkali si, k čemu to asi je? Dřepy s podloženými patami cvičili také Arnold Schwarzenegger či Tom Platz, majitel nejlepších stehen v historii kulturistiky, jemuž se přezdívá "The Quadfather"!

Sportovci k tomu obvykle mají jeden ze tří důvodů:

1. Zvýšení hloubky dřepu
2. Je to pro ně pocitově lepší
3. Drží jim to vzpřímenější trup, což zvyšuje zátěž na kvadricepsy

Nejčastější důvody, proč podložky nepoužívat:

1. Trénujete tím dysfunkční pohyb, který zvyšuje riziko zranění.
2. Učíte své tělo dřepovat nesprávně. Proč neučit tělo dřepovat s chodidly na plocho?
3. Zničí vám to atletický výkon.

Mají pravdu?

Pamatujte si jednu věc. Ať je cvik jakkoli dobrý, vždycky se najdou trenéři, kteří ho nebudou mít rádi! Argumenty vyjmenované výše by se vlastně daly použít proti všem nenáviděným cvikům.

Pojďme se tedy na dřepy s podloženou patou podívat blíže, abyste se mohli rozhodnout, zda je budete cvičit.

Netrénujete tím dysfunkční pohyb

Jako důvod této výtky trenéři uvádějí, že tato variace brání dorsiflexi v kotníku (ohyb chodidla směrem k tělu). Z tohoto důvodu lidem s problémy s mobilitou kotníku připadá, že při podložených patách udrží lepší pozici trupu a kolen.

Tento cvik tedy nepodporuje omezení takových lidí, protože ho nijak nezvyšuje. Tato technika jednoduše pomáhá lidem s omezením dřepovat s lepším pocitem.

Já jsem rozhodně pro to věnovat se omezené mobilitě kotníku. Ta je spojována se zraněními kotníku i kolene, a může vést až k abnormalitám v biomechanice při komplexních cvicích.

Na dorsiflexi kotníku je tedy rozhodně třeba pracovat, pokud máte nějaká omezení. A pokud je nemáte, je třeba takový stav udržovat.

Rozhodně to však neznamená, že dřepy s podloženou patou jsou špatný cvik, kterému se musíte vyhýbat. Jednoduše se musíte věnovat i jiným cvikům, které kotník procvičují v rozsahu pohybu, který vám tato variace dřepu neposkytne.

Jinými slovy, dřepy s podloženou patou vás nepřipraví o dorsiflexi kotníku. Připravíte se o ni tím, že na ní nebudete nijak pracovat. Proto cvičíme na různé části těla rozdílné cviky, které se navzájem kompenzují.

Této variace dřepů se tedy nebojte. Jen se ujistěte, že cvičíte také něco na lýtka a kotníky v rozsahu pohybu, do kterého se s podloženou patou nedostanete.

Nesnižujete si tím výkon ve dřepu bez podložené paty

Lidé, kteří dobře zvládají klasické dřepy, rádi cvičí s podloženou patou, protože se tím více zaměřují na kvadricepsy. Jiní tak ulevují spodním zádům, protože vzpřímenější trup toto umí zařídit.

Kritici potom tvrdí, že díky takové technice vaše tělo zapomene, jak se dřepuje bez podložených pat. Takové uvažování má několik zádrhelů.

S takovou logikou bych mohl lidem zakázat jezdit na kole a tvrdit, že díky tomu jejich tělo bude zapomínat, jak správně chodit nebo běhat. Každý krok by pro jejich tělo byl snahou o kruhový pohyb, kterým je jízda na kole.

Všichni však víme, že naučit se jezdit na kole neznamená zapomenout, jak se normálně chodí nebo běhá. 

Nová dovednost nevytlačuje ty staré. Naopak se funkcionalita vašeho těla zlepšuje. Nové pohybu jej nutí k nové adaptaci.

Jiný příběh je, pokud budete dřepovat pouze s podloženou patou. Potom je to pravda. Pokud se budete věnovat pouze tomuto pohybu, vaše tělo si na něj navykne.

Nejlepší metodou je vystavovat tělo různým variacím dřepů, aby se jim muselo neustále přizpůsobovat

Nezničí vám to atletický výkon

Prvním argumentem je, že zvýšená pata poškodí výkon vašeho těla. Tady už se dostáváme mimo stojan na dřepy. Kdykoli někam pošlete video nějakého cviku, najde se chytrák, který vám napíše: „Kvůli tomu nebude schopný běhat, skákat, odpalovat v golfu, …”

Trenéři, kteří tohle tvrdí, si myslí, že nervový systém je tak křehký, že pár (bezpečných) sérií nějakého cviku týdně nějak naruší funkční pohybové vzorce získané pomocí hodin a hodin tréninku nastřádaných za roky sportovních výkonů.

Ve skutečnosti však nepřijdete o svou sportovní výkonnost, dokud se svému sportu nepřestanete pravidelně věnovat.

Skutečná funkčnost pramení pouze z tréninku vašeho konkrétního sportu. Všechno, co děláme v posilovně, je umělé. Mezi pohyby v posilovně, které jsou omezené a robotické, a plynulými a dynamickými pohyby prováděnými při sportu, je velký rozdíl.

Poslední věc je, že jeden cvik z vás neudělá konkrétní typ sportovce. Mnozí trenéři se vyhýbají kulturistickým principům, protože tvrdí, že ze svých sportovců nepotřebují mít kulturisty. To přece nedává žádný smysl! 

Pokud máte všech pět pohromadě, jistě se umíte dovtípit, že pár sérií bicepsových zdvihů z vás těžko udělá Ronnieho Colemana, a pár sérií sprintů z vás naopak neudělá Usaina Bolta.

Nebezpečný cvik a snaživí trenéři

Proč se tedy dřepům s podloženou patou dostává tolik nenávisti? Trenéři se zkrátka snaží lidem pomáhat, snaží se věci analyzovat, a především se snaží neublížit.

Pokud se to však dotáhne moc daleko, přichází one typ uvažování, pro který je každý cvik vlastně nebezpečný. Vždycky se najde někdo, kdo umí na jakémkoli cviku najít příčinu pro novou dysfunkci, zastavení pokroků, zranění … vše mě chápete. Když se k tomu přidá změť pětislabičných slov, erudované články jsou na světě.

Často se tak stane, že se takoví lidé vysmívají prověřeným, funkčním cvikům. Po přečtení některých článků má člověk pocit, že je vlastně hloupý, když necvičí přesně tou technikou, jaká je v nich popsána.

Zlepšování tréninku však není zdaleka tak komplikovaná disciplína a lidské tělo toho zvládne podstatně víc, než co vám mnoho snaživých trenérů bude tvrdit.

Zdroj: www.t-nation.com - Heel-Raised Squats: Good or Bad?
Autor: Nick Tumminello
Přeložil: Jaromír Uhlíř