Intenzita nebo šílenství - část druhá - pokračování příběhu ze zlaté éry kulturistiky Johna Defendise, v té době budoucího Mr. USA a IFBB Professionala

První část si můžete přečíst zde

Posuňme se do roku 1982. Sedím na zahradě svého nového domu a čtu si Muscle a Fitness. Jsem ženatý, celkem zklidněný a přestěhoval jsem se z New Yorku do prosluněné Arizony. Článek, na který se zaměřuji nejvíce, je o nadcházející soutěži Mr. USA, kde jsou také dvě moje fotky. Popiska u jedné říká: “John Defendis, teror východu, dnes žijící ve Phoenixu v Arizoně, se blíží jako meteor k šampionátu USA 1982 s metodou tréninků se 40, 50, nebo i 75 sérií na partii!”

Jsem nadšen tou lichotkou, ale musím přiznat, že to na mě uvaluje tlak, který přichází ze strachu, že možná prohraji. Hned sáhnu po telefonu a zavolám Michalíka. Řeknu mu o co jde.

Okamžitě jsem ale pochopil, že byla chyba mu volat. On začal štěkat do sluchátka: “Jo - tak ty seš pod tlakem? Bojíš se, že prohraješ? Ty zasranej zbabělče ! Máš dvě možnosti ! Buď skončíš s kulturistikou a začneš hrát golf a nebo zvedneš prdel, přiletíš zpět do New Yorku, zvedneš svoje koule tam kdes je nechal a začneš trénovat se mnou!!!”

Opět mi to Michalík nandal a mě se začalo z té představy dělat špatně. V příštích okamžicích jsem začal mému dobrému příteli Michalíkovi vysvětlovat, že já a moje žena si nemůžeme dovolit zaplatit za letenky do New Yorku, a taky že bych přišel o šest týdnu práce, kterou dělám. Jako odpověď se jeho hlas několikanásobně zvýšil a začal znít jako psychopat - absolutně mimo kontrolu. “Johne, vážně chceš vyhrát ? Musíš si sám sobě dokazovat jaký jsi zbabělec, nebo uděláš to, co musíš, abys vyhrál ? “

Na chvilku se odmlčel a pak se zeptal: “Máš televizi ?” Odpověděl jsem, že ano, s tím, že jsem absolutně nevěděl, kam tohle povede. Pak se Steve zeptal: “Máš pěkný stereo systém ?” Teď už jsem se cítil jako u soudu, když člověka ženou záludnými otázkami do kouta, ale opět jsem řekl, že ano. “Mám stereo, ale co to má společného s vítězstvím na soutěži ?”

V ten moment začal Steve řvát do telefonu: “Prodej tu zasranou televizi a ten proklatej stereo systém a udělej co musíš, abys dosáhl svého cíle! Každej může vlastnit televizi, ale jen hodně málo lidi má genetiku na to, aby vyhráli kulturistický šampionát. Materiální věci neznamenají nic! Teď se musíš rozhodnout. Buď chceš být šampión, nebo radši budeš sedět na prdeli a budeš se dívat na skutečné šampióny ve svojí pěkné velké barevné televizi?”

Na tohle už ani nebyla potřeba odpověď, protože Steve i já jsme věděli, kam to povede. Měl na mě až moc velký vliv. Takže jsme si půjčili peníze na cestu.

Let Delta 228 byl naplánován s odletem z Phoenixu v 7:30 ráno. Měl to být dlouhý let a neměli jsme přistát na Kennedyho letišti dříve, než ve 4:45 odpoledne. No, aspoň si budu moci odpočinout, než začneme zítra ráno trénovat, pomyslel jsem si.

Jak jsem nepohodlně seděl v úzkém sedadle v letadle, bojácně jsem očekával to, co mě čeká. Naštěstí letadlo přistálo podle plánu. To bylo fajn. Steve už na mě čekal v terminálu. To bylo ještě lepší. Bohužel jeho oblečení nebylo zrovna vhodné pro tu chvíli. A to bylo hodně špatné. Měl na sobě roztrhanou mikinu s tílkem pod ní. Dále nějaké tepláky snad z doby kamenné s velkou dírou na koleni. Z nějakého zvláštního důvodu jsem začal tušit, že to bude ještě dlouhý den.

Steve neztrácel čas. Jeho vřelé přivítání znělo asi takto : “Dělej, pohni. Musíme odtrénovat prsa, záda a ramena a ještě stihnout dvě jídla dneska.” “Ale Steve,” odpověděl jsem. “Právě jsem vystoupil z letadla a cítím se úplně ubitej. Nemůžem´ začít zítra?” Jeho tvář se začala měnit a oči mu začaly lézt z důlků. Než stačil promluvit, tak jsem radši rychle svolil k poletovému šílenému tréninku z pekla. V tom samém momentu jsem si uvědomil, že bych si moc přál, aby naše letadlo radši úplně přeletělo přistávací dráhu a někam to napálilo.

Cesta autem z letiště do posilovny trvala asi 45 minut. Za tu dobu nebylo nic řečeno. Steve akorát řekl : “Doufám že jsi připraven.” Jen jsem kývl a uvědomil jsem si, že si zase dal úkol. Věděl jsem, že mi chce znova dokázat, že je nezničitelný a že může kohokoliv rozdrtit, kdo mu bude stát v cestě. To bylo jeho. Michalík poslal víc lidí do nemocnice než hurikán a zemětřesení dohromady.

Jak jsme dorazili do fitka tak jsem zjistil, že se skoro nic nezměnilo za ty tři roky, co jsem tam nebyl. Členové se stále podepisovali perem ze stříkačky a stále to mělo takovou tu hardcore atmosféru. Žádní úředníci, nebo ženské. Jenom masochisti a šílenci. Jak jsem vešel do předních dveří byl jsem potěšen tím, že Michalík má na stěně můj plakát v životní velikosti na kterém dělám vakuum. Okamžitě ke mě přišlo pár starých přátel a začali jsme se bavit o starých časech. Gratulovali mi k mým úspěchům a článkům v časopisech.

Na vteřinu jsem se skoro cítil pyšný a důležitý. Ale než jsem si to začal vychutnávat tak vše skončilo. Michalík zařval přes celou posilovnu : “Hej, primadono, neposlouchej ty jejich prdel-líbající komplimenty. Nakluš sem a uvidíme, jestli máš na to, abys byl šampión. Jak koukám na to, v jaký jsi hnusný formě, tak bych řekl, žes v Arizoně poslední tři roky asi aranžoval kytky a žral koblihy!”

Hned jsem věděl, že mě čeká největší výzva mého života, ale já miloval výzvy. Řekl jsem si, že to udělám ještě zajímavější a tak jsem Stevovi řekl: “Už nejsem malej kluk, takže si nemysli, že mě tímhle zastrašíš. Letěl jsem za tebou 3000 mil abys viděl, co jsem zač a to ti teď ukážu. Takže už přestaň ztrácet můj čas a jdeme na to!!!” Michalík se na mě podíval se zaraženým výrazem. Jakmile dokončil přípravu válečné zóny a ohraničil ji starým známým lanem, suše řekl: “Ty příteli - dneska zemřeš.”

Psal se rok 1997. Bill Clinton si to zrovna nechával udělat ve své oválné pracovně, zatímco já jsem právě dokončoval kulervoucí sérií přítahů v předklonu. Každý máme svoje priority! V tento den byla moje priorita zničit svoje záda. Vážil jsem okolo 117 kilogramů, seriózních a tvrdých. Vydřel jsem poslední opakování a chystal se jít na přítahy spodní kladky, abych prodloužil svoje mučení, když tu se najednou ozval arogantní a hlasitý jekot:,,Hej ty, nedotýkej se toho! My jsme tu ještě neskončili!".

Otočil jsem se a uviděl dva chlápky s šátky na hlavách, kteří chodili po posilovně s široce roztaženými latissimy, předvádějící se jako pávi. Větší a vypasenější chlápek, který nemohl vážit více než 86 kilo, měl na sobě tričko s nápisem ,,Čím větší jsem, tím menší vypadáš". Se samolibým úšklebkem se na mě podíval a řekl: ,,Děláme tu supersety, starouši. Nedotýkej se toho." Starouši? Tenhle rádoby drsňák mi řekl starouši? Dobře, s radostí bych mu udělil menší lekci, ale priority jsou priority a dokončení tréninku zad je právě teď na prvním místě.

Jakmile jsem dokončil sérii přítahů a rozhlédl se, viděl jsem, že ti dva blbci na kladce cvičí koncentrované bicepsové zdvihy. Na stejné kladce, na které jsem chtěl cvičit i já. Když pominu fakt, že měli naprosto příšernou techniku, tak oba dva používali asi pětkrát vyšší váhu, než kterou mohli zvládnout. Cvičili s tak příšerným cheatingem, že to vypadalo, že trénují spíše záda než biceps. Naštvalo mě to, protože mohli plýtvat svým časem na kterékoliv z jiných třiceti kladek, které tu byly, místo toho, aby narušovali moji rutinu.

Když jsem ten den dokončil trénink a zrovna byl na odchodu, narazil jsem na povedené duo znovu. Bez okolků jsem jim řekl, že jestli chtějí růst a mít dobré výsledky, musí provádět základní cviky, vypilovat techniku a trénovat tvrdě. Pan vypasenější mi odpověděl, že ,,já možná vím, co funguje na mě, ale on ví, co funguje na něj". Po tomhle jsem si řekl, že se tu vybavuji se dvěma tupci, takže jsem raději odešel. Druhý den ráno jsem měl trénink ramen. Při rozcvičování jsem na Batmana a Robina natrefil znovu. K mému potěšení jsem si všiml, že se také zrovna chystají cvičit ramena. Zeptal jsem se jich, jestli si nechtějí zlehka zatrénovat se mnou.

Menší chlápek mi odpověděl že ne, že mají svůj vlastní tréninkový plán a že by pro tři lidi bylo příliš pauzy. Větší vypasenec do něj však dloubl a zlomyslně se usmál: ,,Jasně, nemáme nic proti tomu se trochu zlepšit, pojďme na to!" V tuhle chvíli jsem si nemohl pomoci a nevzpomenout si na scénu z filmu Carrie, kde si spolužáci na maturitním večírku vystřelí ze stejnojmenné dívky a ona je pak všechny zabije. Pocítil jsem, jak mnou projel ten stejný vztek, kterým jsem byl v posilovně poháněn už tolikrát předtím.

Byl jsem rozhodnutý zničit ty dva pošetilé parchanty! Začal jsem velice pomalu a zlehka. Plán byl dát těm dvěma idiotům jistotu, že skutečně mají šanci to zvládnout. Vzal jsem dvacetilibrové činky a vykonal dvacet opakování upažování. To samé jsem pak nařídil většímu chlápkovi, kterého jsem v duchu překřtil na Bluta. Měl obavy, jestli to není moc lehké. Řekl jsem mu, ať jen maká a má trpělivost. Dokončil sérii a jakmile dvacetilibrovky převzal menší chlápek, hned jsem do každé ruky popadl pětadvacet liber, takže teď pauza vycházela jen na jednu osobu. Vykonal jsem dvacet pět opakování, položil je zpátky na stojan a řekl panu Velkému, ať si je vezme. Dělej, dvacet pět opakování! Byl jsem jako sup, který krouží kolem a čeká, až ti dva chytráci padnou na zem vyčerpáním. Fiasko pokračovalo. Třicet liber pro třicet opakování, třicet pět liber pro třicet pět opakování, čtyřicet liber pro čtyřicet opakování! V třicetilibrové sérii už menší chlapík vypadal, jako by místo upažování cvičil krčení ramen. Bluta jsem ztratil hned v té další. Udělal jenom čtrnáct opakování a pak se zřítil k zemi.

Prohodil jsem, že můžeme trošku zmírnit tempo a začít s těžkým tréninkem. Nachystal jsem si činky v pořadí padesát, šedesát a sedmdesát liber a se všemi s mírným cheatingem provedl dvanáct opakování. Ti dva nimrodi byli zase zpátky u dvaceti pěti a třiceti liber a vypadali ohromeně. Po dokončení jsem nachystal trisérii: ještě další upažování s činkami, upažování na kladkách a upažování na stroji. Začal jsem opět s dvanácti opakováními a velice rychle provedl rotaci po všech třech stanovištích. Pak jsem musel čekat, než hoši dokončí svoji sérii, abych mohl nastoupit na další kolo. Netrvalo to dlouho a ti dva se nenápadně vytratili do sprch. Jak rozkošné, pomyslel jsem si, ti dva jdou zvracet společně, div se u toho nedrží za ručičku.

Neváhal jsem, šel k baru, vzal mikrofon a zahlásil: ,,Pozor, pozor: Mutte a Jeffe! Prosím, vraťte se okamžitě ze sprch, ještě jsme nedokončili ty ramena! Vlastně jsme se ještě ani nedostali k hlavnímu bodu tréninku!" Nechtěl jsem ztratit napumpování, takže jsem šel svoje dobré kamarádíčky vytáhnout ze šaten osobně. Menšího chlapíka jsem našel oblečeného ležet ve sprchovém koutě, kde na něj sprcha chrlila studenou vodu. Uvědomil jsem si, že je hotovej. Nebylo nic, čím bych toho malého parchanta probral zpátky k životu.

Pak jsem uslyšel Bluta, jak se svíjí v jedné z dalších sprch. Otevřel jsem dvířka a oznámil mu, že ztrácím napumpování a potřebuju, aby zvedl svůj tlustej zadek a vrátil se do tělocvičny dokončit trénink. Citoval jsem přitom z filmu Rocky 3: ,,Máme na víc, Micku! Ještě není konec ... Máme na víc!" Nakonec jsem za pomoci ponižujících řečí byl schopen dostat Bluta zpátky do tělocvičny. Řekl jsem mu, že už se nemusí obávat, že upažování už máme hotové. Když to slyšel, tak se ten pitomec pokusil šťastně usmát, zatímco mu zbytky slin a žaludečních šťáv tekly dolů po bradě. To mu vážně nedošlo, že upažování byla ta lehčí část tréninku ramen? Sedl jsem si na lavičku a začal se připravovat na těžké tlaky s jednoručkami. Blutovi se ve tváři objevilo zděšení: ,,Nejdeme teď dělat tlaky, že ne?" Zasmál jsem se a chopil se stolibrových činek. Pomalu jsem provedl dvanáct poctivých opakování, se kterými jsem ke konci série už trošku bojoval.

Když jsem skončil, pan Vypasený na mě vrhl svůj nedůvěřivý ropuší pohled. Nebyl si jistý, jak těžké činky si má vzít. ,,Obvykle používám osmdesát liber, takže myslím, že teď bych si měl vzít šedesátilibrovky." Zlomyslně jsem se usmál. Neměl ani potuchy, o čem to vlastně mluví. Řekl jsem mu, že si klidně může vzít i něco lehčího. Chopil se tedy padesátilibrovek, nadhodil si je, ale dokázal udělat jenom dvě opakování, než mu začly bezmocně padat na hlavu.

Naštěstí jsem je stačil zachytit, takže si nezranil svoji už tak dost poškozenou kebuli. Nechtěl jsem, aby si ublížil, protože jsem ještě neskončil s mučením toho tlustého zmrda. Poradil jsem mu, ať si vezme čtyřicetilibrovky, i když to je méně než polovina váhy, se kterou cvičí ,,starouš" a kterou on ,,obvykle používá" pro tento cvik. Provedl s nimi šest velmi neohrabaných a žalostných opakování, ale víc jsem od něj ani nečekal.

Pak už následovalo jen to, čeho jsem byl svědkem už mnohokrát, kdykoliv nafoukaní hoši zkoušeli trénovat s Michalíkem a se mnou. V další sérii jsem vzal stodeset liber a provedl osm tvrdých a intenzivních opakování. On opět zopakoval svoji vítěznou krasojízdu se stejnou vahou. O dvě série později byl opět ve sprchách aby si zrevidoval co měl k snídani. Zasmál jsem se, dokončil jsem trénink a šel se domů najíst. Hodně zábavný den. Od té doby jsem už nikdy ve své posilovně ty dva blbce neviděl. Jestli jsem se cítil špatně? K čertu, ani omylem! Ptáte se proč? Protože každý den potkávám podobné namachrované týpky, kteří nemají ani ponětí o tom, co znamená tvrdě trénovat. Jsou to chlápci se šátky na hlavách, nadopovaní vším možným a chodící kolem, jako by to byli bozi! Udělali by lépe, kdyby místo užívání drog raději správně jedli a tvrdě trénovali. Jsou to ti největší rádoby drsňáci na světě. Všechno by chtěli mít bez námahy. Zbožňuji tyto chlápky. Právě oni mě udržují mladým, silným a motivovaným. Neexistuje nic lepšího, než dát namachrovanému blbečkovi v posilovně pořádnou lekci. Právě tihle chlapíci dělají můj život užitečným!

Stát na pódiu je naprd. Dokonce i když jsem vyhrál titul Mistra USA. Nikdy to nebylo o soutěžení. Vždy šlo jen o trénink. Vedl jsem svoji bitvu s činkami a moje bojiště byla posilovna. Zvítězit pro mě znamenalo porazit závaží a stroje a překonat všechno, co jsem já nebo kdokoliv jiný do této chvíle dokázal. Cítit, jak mé ruce pevně svírají studenou činku a myslet na to, jak za chvíli přemístím čtvrt tuny oceli bylo vzrušení, které poznalo jen pár lidí.

Každý den čelím lidem, kteří se mě ptají na to, jestli budu znovu ještě někdy soutěžit. Jen málo z nich si uvědomuje, že já soutěžím každý den. Pokaždé, když zvedám závaží, tak soutěžím sám se sebou. Snažím se zvedat více v kratším čase a mít stále lepší výsledky. Je to tak, jde jenom o trénink! To si lidé opravdu myslí, že stát na pódiu mistrovství USA bylo největší vzrušení v mém životě?

Stál jsem tam nahoře zesláblý, unavený a dehydrovaný. Stál jsem tam a čekal, že se stane něco, co by ospravedlnilo těch dvacet let, které jsem vložil do tohoto sportu. Zmeškané svatby a večírky, narozeniny a svátky, kdy jsem jedl kuře s rýží namísto narozeninového dortu, stěží platil účty a ztrácel vztahy jako daň za to, že jsem se soustředil jen na vítězství v soutěži.

Pak přišel další den a já si to uvědomil. Vždy šlo jen o trénink! Rutiny o čtyřiceti nebo padesáti sériích, po kterých jsem byl na smrt vyčerpaný, ale hrdý.

Jsem hrdý na tu intenzivní dřinu, která doprovází každý trénink a každou sérii. Vymýšlím stále nové cíle a jdu za nimi den za dnem. Miluji ten pocit síly a moci a pohled na zdravé a silné tělo.

To, čím mě kulturistika uchvátila, nebylo soutěžení na pódiu, ale intenzivní tréninky a úspěchy v posilovně. Dřepy zadkem až na zem se 450 librami po čtyřiceti opakováních, zahřívací série tlaků hlavou nahoru se 315 librami pro třicet opakování, dělat padesát sérií bicepsových zdvihů a šedesát sérií těžkého tréninku zad! To je to, o co tu opravdu šlo ... o trénink.

Stání na pódiu nemůže soupeřit s pocitem, který jsem měl, když za námi na Floridu přijížděli fanoušci z Belgie a Holandska, jen aby byli svědky jednoho z našich ,,Intenzita nebo šílenství" tréninku nohou. To byl ten nejvýznamnější vrcholek! Ukázat Evropanům, že máme větší koule, než kdokoliv jiný, koho kdy mohli vidět! Pamatuji si ten den, jakoby to bylo včera ... čtyři z nich si půjčili židle z okolních kanceláří a rozestavěli je kolem dřepovacího stojanu, legpressu a prostoru pro výpady. Seděli tam zkoprnělí, jako by sledovali nový díl Věřte, nevěřte Roberta Ripleye! Jak bychom je mohli zklamat? Jak bychom mohli nedat 110% do každého opakování a do každé série? Chodili jsme kolem nich jako několikatunové mašiny, připraveni přijmout jakoukoliv výzvu.

Je to tak ... vždy šlo jen o trénink a ujistilo mě to v tom, že nikdo netrénoval lépe než já. Liboval jsem si ve své reputaci jednoho z nejtvrději trénujících kulturistů v zemi. Znamenalo to pro mě mnohem víc, než stát na pódiu v debilních mrňavých plavkách před bandou chlapů, kteří sami ještě nikdy netrénovali a kteří mě měli hodnotit! Je to tak ... co dávalo Peterovi Potterovi právo k tomu hodnotit mě? Zvedl on snad někdy nějakou zatracenou činku? Rozhodně tak nevypadal!

Do dnešního dne nesnáším skutečnost, že nechají někoho takového hodnotit moji postavu! Jak tu tak sedím a ohlížím se zpátky, uvědomuju si, že vždy to bylo o těžkých tréninzích a disciplíně, která mi dovolila zvedat činky a dokončovat série. Každý mi vždy říkal, že jsem byl přetrénovaný. Vždycky říkali, že jsem mohl nejednou vyhořet. Sedím tu a směju se, když vzpomínám na těch 34 let co trénuji. Stále trénuji a cítím se skvěle. Vážím 117 kilo tvrdých svalů a je mi 44 let. Stále si hraju s činkami, které by rozdrtili dvacetiletého kluka, který je nadopován vším možným. Zkouším své meze, abych motivoval mladší a donutil je si uvědomit, že úspěch spočívá v tvrdé práci a sebeobětování.

Šťastně ženatý, úspěšný ve své práci a stále trénující jako šílenec! Většina lidí si tohle přečte a pomyslí si, že jsem blázen. Ne, nejsem. Jsem pouze šťastný, že mohu dělat to, co miluji, a dělám to s vášní ... TRÉNOVAT, TRÉNOVAT, TRÉNOVAT a motivovat druhé k tomu, aby byli tak dobří, jak jen mohou být!

Vždy jsem věřil ve vysoce objemové intenzivní tréninky. Tréninky, ze kterých vzešli šampióni jako Arnold, Tom Platz a Serge Nubret. Bohužel, vysoce objemové tréninky se nikdy nestaly populárními. Mentzerovo Heavy Duty o jedné a dvou sériích bylo více obvyklé, protože žijeme ve světě plném lenochů. Všichni si kupují hovadiny ... půlhodinové tréninky, takže mají více času na to být líní. S veškerým respektem k Miku Mentzerovi a jeho úspěchům ... proč předtím, než smutně a tragicky zahynul, dvacet let vůbec netrénoval a byl ve své vůbec nejhorší formě v životě? Jestliže byl systém Heavy Duty vytvořen proto, aby zabránil vyhoření, tak proč on vyhořel o dvacet let dříve? Proč lidé stále hltali každý článek, který napsal před svým odchodem, a proč si mnozí z nich osvojili Heavy Duty system?

Je to fenomén, který mě udivuje dodnes. Jsou dávno pryč časy hardcore posiloven. Posiloven, kde jste byli uchváceni atmosférou krve, potu a odvahy. Tyhle tělocvičny byly nahrazeny rodinnými fitness centry, Richardem Simmonsem a zasranými elektronickými vibračními přístroji na břišní svalstvo. Chybí mi ti gladiátoři a válečníci, kteří kdysi trénovali za zdmi posilovny Mistra Ameriky v New Yorku. Chybí mi soutěživost, která v posilovně vládla, a díky které jsme viděli, kdo trénuje nejtvrději a kdo po tréninku zvrací ve svých autech.

Chybí mi posilovny, které byly plné činek a postrádaly kardiovaskulární vybavení. Kardiovaskulární vybavení? Kola, běžecké pásy, steppery? Ani náhodou ... ty neexistovaly! Koneckonců, během našich tréninků nám srdce bila rychleji než Ringo Starrovy bicí, když ještě hrál v Beatles. Nepotřebovali jsme ztrácet čas kardiem, to už bylo zabudované v tréninku. Nikdy to nemohlo být lepší. 

Žili jsme pro trénink a trénovali pro život...

a milovali každou minutu!

Vždy šlo jen o trénink!

A co se mě týče ... pořád je to tak!

Atlantic City 1987: Světla zářily a všude kam jsem se podíval lidé sázeli. Black Jack, poker, automaty, kostky a ruleta. Já sám jsem nikdy nebyl moc velký gambler. To je asi ten důvod, proč jsem trénoval každý rok tak tvrdě, ale nikdy se neukázal na velký den. Chtěl jsem vyhrát titul USA nebo dokonce celonárodní soutěž a stát se profesionálem, ale nemohl jsem se vypořádat s rizikem stát na pódiu bez titulu a trofeje.

Ne, v sázce bylo příliš mnoho a nemohl jsem připustit neúspěch. Bylo jednodušší sledovat ostatní a omlouvat se sám sobě sliby o budoucích vítězstvích. Pamatuju si ten den, jako by to bylo včera. Můj dobrý přítel Alex mi zaplatil letenku a lístek na národní mistrovství v Atlantic City, New Jersey. Možná si myslel, že mě to inspiruje k tomu, abych znovu soutěžil a šel za svým snem stát se profesionálem. Koneckonců, bylo to už pět let co jsem předvedl svou trademark vakuum pózu před publikem.

Co dělalo ten den zajímavým byla skutečnost, že jsem popíjel pivo se svým kumpánem Walterem. Walter nemohl uvěřit tomu, že piju a liboval si v pomyšlení, že mě zkazil. John DeFendis pije pivo? Nikdy jsem pivo nepil. Nejblíže k alkoholu jsem měl se Shirley Temple nebo s Virgin Pina Coladou. Ale tento den byl jiný. Pil jsem, abych unikl pravdě. Pravdě, že jsem jen pomalu sledoval, jak se moje sny ztrácely. Další rok byl za mnou a další šampión si odnesl trofej, o které jsem si myslel, že si ji zasloužím já.

Byl jsem jak liška v Ezopově bajce ,,Liška a kyselé hrozny". Liška chce strašně moc hrozny, a tak skáče, aby si je mohla utrhnout. Je to však marné a nakonec skončí vyčerpaná a bez hroznů. Je jí jasné, že nikdy si už nevychutná jejich sladkou chuť a je z toho rozmrzelá a zlostná. Když odchází, tak si řekne, že stejně jsou ty hrozny zkažené a kyselé a že je nechce.

Seděl jsem ve druhé řadě s Alexem a Walterem a kritizoval soutěžící na pódiu svými pomlouvačnými řečmi. Pořád jsem říkal: ,,Podívejte na ty chlápky nahoře ... nemaji nic. Nejspíš zastavili svoje domy a prodali auta aby zaplatili jídlo, suplementy a letenky. Většina z nich pojede domů s prázdnými sny a prázdnými peněženkami!"

Vyprázdnil jsem další pivo a pořád mluvil o tom, že já už tuhle chybu znovu nikdy neudělám. Jak jsem se tak topil ve svém vnitřním smutku, snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že jsem totálně spokojený s tím, že nejsem tím, čím bych chtěl být. Však kdo má tohle zapotřebí? Proč bych se měl trápit s tvrdým soutěžním tréninkem jenom proto, abych vyhrál nějaký titul? Nebo ještě lépe ... Proč bych měl riskovat prohru před očima tisíců diváků? Bylo jednodušší sedět tam s Budweiserem v ruce a smát se soutěžícím. Nebo jsem se ve skutečnosti smál sám sobě za to, že jsem nedokázal naplnit své sny?

Druhý den ráno jsem se vzbudil s nutkáním zvracet a s neklidem v duši. Řekl jsem si, že je to jen dozvuk mé pivní eskapády, ale bylo mi jasné, že je to mnohem vážnější. Věděl jsem, co musím udělat. Věděl jsem, že jestli chci být schopen žít sám se sebou, tak musím pokračovat tak dlouho, dokud nevyhraju titul USA.

Vrátil jsem se zpátky na Floridu a pečlivě naplánoval dalších osm měsíců s tím, že jsem se soustředil na výhru na Mistrovství USA 1988. Musel to být dokonalý plán ... Žádné chyby, žádné špatné výpočty, žádné slitování! Ačkoliv se soutěž měla konat v Las Vegas, odmítl jsem riskovat. Věděl jsem, že musím být v nejlepší formě a minimalizovat riziko porážky.

Vytažení mé hlavy z mého zadku

Znal jsem ten drill dobře. Vstát v pět hodin ráno, uvařit všech šest jídel, prásknout do sebe něco černé kávy připomínající bláto s půlkou melouna a Animal Pak. Teprve pak jsem byl připraven na válku. Každý trénink byl vyčerpávající důkaz úsilí, které bylo třeba vyvinout k získání titulu a zhmotnění mého snu. Koneckonců, byl rok 1988 a přetrénování neexistovalo. Byla to éra Intenzita nebo šílenství tréninků se čtyřiceti, padesáti a šedesátisériovými rutinami.

Typický trénink nohou sestával z nonstop setu 182 kg dřepů, 545kg legpressu a stroje na předkopávání, který vypadal, jako by měl každou chvilku dosloužit po tom nespočtu opakování s kolíkem zaraženým dole za poslední cihlou. Pak tu byly mrtvé tahy s rovnýma nohama, stovky opakování zakopávání vleže a vsedě, následovaných dvaceti minutami dlouhých výpadů venku před nákupním střediskem se stovkami liber na zádech. (Posilovna sousedila s nákupním centrem.)

Proč všichni ti nakupující tak zírali vždycky když jsme padli a následně se zase zvedli a pokračovali v naší trase? Litovali mě snad?

Jestli ano, tak jsem to nikdy nedokázal pochopit, protože já jsem žil svůj sen! Měl jsem své životní období, protože jsem věděl, kam směřuji. Nepotřeboval jsem, aby mě kdokoliv litoval, protože jsem byl na vrcholu světa. Nikdo mě nemohl porazit, protože jsem si byl jistý, že překračuju všechny limity, které si pro sebe stanovili moji soupeři. Žil jsem a umíral v posilovně každý trénink a každý den!

Na světě není lepší pocit, než ten, když víte, že jste udělali všechno co je v lidských silách pro dosažení svého cíle a žití svého snu!

Žil jsem svůj sen a stále snil o nových. To je vše, o co v životě jde. Být nejlepší, jít za tím a nikdy to neodsouvat na vedlejší kolej. Las Vegas je gamblerský Kapitol světa. Miluju Las Vegas té horké a suché letní noci v červenci 1988. Ale nikdy jsem neměl čas riskovat. Jen jsem přišel, udělal co je třeba a zase odešel. Víte, nikdy jsem nebyl gambler.

Napsal: John Defendis, Mr. USA, IFBB Professional
Překlad: Daniel Minarský, Kingpin