"Chtěl jsem být pro svého syna vzorem, tak jsem zhubl 24kg a postavil se na prkna" - reálná proměna Vlastimila Hladkého

[Autor: Vlastimil Hladký] 

Najdi své PROČ

Prázdnota, smutek, zklamání, vztek a lítost. Takhle nějak by se dali shrnout mé pocity 8. října 2020 dopoledne, přesně dva dny před mými prvními závody v kulturistice vláda zakazuje pořádání všech hromadných akci a tím pádem i soutěží. Sedím jak opařený, do očí se mi derou slzy a já jen těžce vstřebávám informace, které sleduji v televizi, jsem ve službě u hasičů a kolegové, kteří celou mou přípravu prožívají semnou jen tiše sledují co se ve mně děje a jak mi pomalu po tváři kanou slzy, pomalu jedna za druhou. Za chvíli přijímám první telefony, od mé přítelkyně, která celou přípravu trpěla semnou, která snášela všechny mé nálady a i ona se těšila na to až si splním svůj sen a poprvé se postavím na prkna, hovor to není jednoduchý spíše jen poslouchám jako by zdálky slova útěchy a lítosti nad tím vším a jak se na mě budou doma těšit s mým synkem až se vrátím domů ze služby.

Další hovor je tentokrát od otce, člověk co mě celý život vedl ke sportu, naučil mě disciplíně a i když se tenkrát jednalo o fotbal díky němu jsem vybudoval silnou vůli a naučil se trénovat za hranou vyčerpání, jeho motto bylo:

Když si myslíš, že trénuješ tvrdě, jsou tisíce jiných, kteří trénují mnohem tvrději, tak se nadechni a přidej

Opět poslouchám jak je to škoda, ale i, že se nic neděje a je důležité jít dál a nenechat se tím zlomit, svým způsobem měl pravdu, ale v něčem se určitě pletl a to v tom, že se nic neděje.

Ono když něčemu věnujete veškerou pozornost 24/7 je to vaše součást, jste s tím srostlý, nevidíte nic jiného než jen tvrdý trénink, né radost z toho, že jste zdravý a můžete chodit do posilovny, vidíte jen makra na talíři, neřešíte zda Vám dané jídlo chutná a nebo nechutná, chcete mít klid doma a když ho nemáte řvete na všechny včetně malého dvouletého syna, který přeci nemůže chápat, že táta potřebuje odpočívat a pak je Vám to v té samotě strašně líto a vy doufáte, že vydržíte další den a pak další až do zmíněných závodů a když tím vším peklem projdete, jen těžko dokážete přijmout fakt, že je po všem. Každý, kdo si prošel něčím takovým Vám řekne jak je strašně těžké, když najednou ztratíte směr cesty, to prázdno ve vás vyvolá jen pocit nejistoty, prázdnoty a vy začnete být jen stínem toho kým jste bývali. 

V průběhu tří měsíců se krásně vyjídám ze 75 kg na váhu cca kolem 100kg a co je horší začínám si namlouvat, že jen odpočívám, nadechuji se k lepší formě a samozřejmě že jde jen o objem. Tohle všechno opakuji tak často sám sobě až tomu začínám věřit. Sice dál cvičím a opět mě cvičení baví když jsem naloženy v cukrech, bohužel i když zvedám váhy a nijak se nešetřím v tu dobu sám na sobě zjišťuji, že nikdy žádných větších výsledků nedosáhnu pokud opravdu nedám tělu potřebnou stravu. Znovu přichází frustrace ze zjištění, že bez kvalitního jídla se nikam neposunu a proč tedy cvičit? 

Poprvé se u mě objevuje otázka PROČ? 

Začínám snižovat počty tréninku, jsem vice unavený a víc prázdný, snažím se namluvit si, že vše podřizuji rodině. Uvnitř cítím, že to jsou jen kecy a začínám zapadat do průměru ostatních rodičů. Rodičů, tátů, dříve mladých vysportovaných kluků, kteří makali byli hrdí a silní. Ti samí teď mají bříška chodí na pivo a do fastfoodů, nesportují a své ratolesti nutí k pohybu a vyprávějí jim o zašlé jen těžko uvěřitelné minulosti, plné skvělých sportovních výkonů. Samozřejmě se nechci nikoho dotknout snažím se jen přiblížit mé pocity. V květnu 2021 se začínáme snažit o druhé dítko, přeji si holčičku, ale k mému překvapení to nejde tak hladce. Vše to pramení ze zklamaní z nenaplněného cíle.

V tu chvíli se stane něco co mnou otřese, dojídám oběd na terase a spokojeně se odvalím s funěním od stolu a ruce položím na své tučné břicho, pak se napiju piva a zadívám se s úsměvem na svého syna a přesně v tu chvíli přichází onen moment a blesk z čista jasna, můj kluk dobaští poslední sousto, napije se džusu, opře se v židličce odfoukne si jako táta a ruce složí na bříšku. Všechno uvnitř mě najednou řve a jako by se opět probudilo, mé PROČ v tu chvíli našlo jasnou odpověď a začalo řvát a chrlit odpovědi. Tvůj syn tě celou dobu sleduje a dělá vše aby byl jako ty!

Chceš aby tě viděl jako hrdinu, pevného a cílevědomého, chlapa co jsi jde za svým a je ochotný rvát se z bolesti a uspět děj se co děj? Žádné jiné varianty už nepřicházeli v úvahu jako by ani jiná cesta neexistovala a já jasně viděl kudy mám jít. Na začátku bylo potřeba vyřešit finance. Jak jsem zmiňoval na začátku, pracuji jako profesionální hasič a když do toho přidám hypotéku na dům, žena na mateřské dovolené a snaha rodinku ještě rozšířit. To vše se nedalo vykrýt z jednoho i když slušného platu. První přípravu mi pomohl zafinancovat můj otec a já mu postupně vše vrátil, ale tato cesta z dlouhodobého hlediska by nebyla tou pravou volbou. Rozhodl jsem se kontaktovat svého kamaráda z gymu Janu Doležalovou a Františka Melku, který pracoval řadu let ve finančním poradenství a zeptal se ho zda by pro mě neměl práci. Po krátkém pohovoru nastupuji na vstupní akademii a začínám podnikat ve financích a první zásadní věc byla vyřešena.

Dál řeším post trenéra, jelikož měním komplet strategii a nechci opakovat staré chyby, oslovuji nového trenéra Jana Kudynu s letitými zkušenostmi jak závodními tak i trenérskými, který už u mé první přípravy semnou trávil čas na baru v gymu a snažil se mi držet hlavu na pozitivní vlně a to byl vlastně hlavní důvod proč jsem ho oslovil. V mém týmu byli lidi z obou prací, trenér, fyzioterapeut a jako hlavní má přítelkyně, která kdykoli už jsem padnul jedním kolenem na zem stála tak blízko u mě abych se mohl opřít a pokračovat dál . Tým je tedy hotový, na každém postu jak s úsměvem říkám, mám kvalitní obsazení a začínáme řešit přípravu. Cvičím celou dobu split 2+1 kvůli práci a to neměním až do konce.

První tréninky v květnu jsou spíše seznamovací a zjišťujeme jak na tom tělo vůbec je. Jídlo řešíme pouze tak, že vyzařujeme nekvalitní suroviny ale na porce se nemám nikterak omezovat. Princip je v tom zatím ho nijak nešokovat, ale nastartovat ho. V červenci se dozvídám, že budu po druhé otcem, náhoda? Nemyslím si. Hlava a srdce jsou ty nejsilnější svaly v těle a kdo tomu uvěří pak má teprve šanci naplno rozvinout svůj potenciál. V srpnu odjíždíme na dovolenou do Itálie s tím, že poslední den na dovolené se poprvé zvážím a po návratu začneme řešit jídlo. 28. srpna 2021 lezu na váhu a ta ukáže úctyhodných 96,8kg, vracím se domu a cesta za velkým snem začíná nabírat na obrátkách.

Makám dva dny za sebou a jeden den, když jsem u hasičů mám volno, tak mám zatím partie rozdělené na prsa, záda, nohy, ramena, ruce a břicho cvičím každý trénink jinou část. Co se týče jídla mám dar, že mi nevadí jíst dokola to samé, den za dnem jsem schopný jist ty samá jídla. Jídlo bylo teda hlavně o vejcích, kuřeti, rýži, tvarohu, zeleniny a vitamínech. Do konce roku se dozvídám, že opravdu čekáme holčičku a na váze jsem ubyl o nějaké tři kila, ale tělo se pozvolna mění a slovy trenéra, vše jde jak má a nemůžeme si dovolit nic uspěchat, nic neřeším a prostě makám dál. Vánoce jsou pro mě úplně běžným dnem co se týče stravy a tréninku. Po novém roce rozdělujeme partie na prsa + ruce, záda + ramena, nohy + pozink a břicho jedeme pořád stejně. Jídlo ubíráme a z vajec zůstávají jen bílky. Tréninky, dvě práce, jídlo v krabičkách ať jsem kde jsem!

Do toho se snažím zvládat výlety s rodinou a nikde neubírám. Jsem tak motivovaný, že i když chodím spát kolem druhé a vstávám v pět. Pořád se objevuje nová a nová energie a jen potvrzuje to, že pokud člověk věnuje čas tomu co ho baví, tak je čas jen vedlejší veličinou. Poté co stanovíme termín závodů ještě přidávám na tempu a poprvé za celou dobu se objevuje problém. Váha která za tu dobu spadla o cca deset kilo se najednou zastavila a dokonce se mírně začala zvedat. Hledáme řešení a poté měníme maso, kuřecí za tresku a rýži za rácio chlebíky. Váha okamžitě reaguje a padá dál.

V březnu se nám do týmu přidává nejkrásnější holčička na světě, má dcera a mé PROČ ještě zesílí. Přítelkyně v nemocnici a já se stíhám starat o malého, vodit ho do školky, hrát si, vařit mu, když je ve školce makám v gymu. Po nocích pracuji na noťasu a pak do noci uklízím a připravuji oblečení a krabičky s jídlem pro sebe. V pul šesté už vstávám a připravuji snídani. V tu dobu poprvé začínám cítit únavu a v tu chvíli společně s kalorickým deficitem se jí už nedokážu zbavit až do závodů. Okolí nedávám nic znát a dál jedu na maximum, přichází rekordy napsané v druhé práci, povýšení, ale pokaždé když už se jen na chvíli zastavím a sednu si, tak mi okamžitě padá hlava a usínám. Měsíc a půl jsem na tresce s rácio chlebíkem a zelenou zeleninou. Poslední čtyři týdny cvičím v mikině a zařazujeme kardio 40 minut, doma už nedokážu fungovat, výbuchy vzteku jsou na denním pořádku.

Spím sám, jím sám a výlet když už nějaký vydržím je maximálně na hodinu. Do toho koukám na ty malá očka, když se mě snaží rozveselit a já vzápětí vybuchuji kvůli nějaké kravině. Ano i tohle je ona daň za tu chvíli na podium a člověk, když pak leží sám a tohle si uvědomuje, je mu to tak strašně líto, ale ví, že když se vzdá tak ta bolest bude mnohem bolestivější a bude trvat mnohem déle. V tu chvíli mi je přítelkyně oporou ve všem mi vychází vstříc povídá si jen když já chci, s ničím mě neobtěžuje, vše zařizuje a stará se o děti, ona je silnější než já a v tu chvíli se to ukazuje nejvíce. Myslím, že pokud chlap chce být úspěšný a silný ve všem co dělá, pokud u sebe nebude mít silnější druhou polovičku nikdy nevyužije svůj potenciál. 

Je tady závěr přípravy a to superkompenzace v posledním týdnu, tři dny na sacharidových nulách, rozpíjení hektolitry vody a poslední den pěkně sušit bez vody. Natírání barvou a už jen rácia a konečně zase trocha rýže s kuřetem. Den D je zde - 14.5. 2022 a jedeme do Čelákovic. Spousta lidí se mě ptalo zda jsem byl nervózní, popravdě říkám, že ani chvilku, je to jako když máte sen, že si koupíte nové auto a když si ho jedete koupit jste nervózní a nebo se těšíte? Já si plnil sen a těšil se až konečně nadejde ona chvíle. Věděl jsem, že i když třeba nemám dokonalé ruce nebo je má volná sestava jednoduchá, byl jsem klidný, věděl jsem, že jsem udělal naprosté maximum a nikde nešlo přidat. Ani jednou jsem nevynechal trénink, ani jednou jsem nesnědl nic co by mi můj trenér nedovolil. Dělal jsem vše tak, abych mohl být hrdý a mé děti to viděli. 

Celé to bylo o tom všechna ta dřina, ta bolest zvednout se zpět, nikdy to nebylo o závodech ale být lepším člověkem a to pravé vítězství se celou tu dobu odehrávalo ve mně. Samotné závody už byl jen živý obraz toho, co já jsem viděl při každém tréninku, vizualizace toho co jsem si tolikrát představoval, semifinále a postup do finále. V hledišti je i můj bratr a otec. Ve finále jako nad plán páté místo z deseti zúčastněných při závodní váze 76,1 kg. Vše bylo jak mělo být a nemohlo to být lepší, návrat domu s medailí byl pro syna něco obrovského, utíkal s diplomem po celém domě a hledal místo kde ho vystavíme, medaili pak nosil na krku a hrál si na vítěze. Dílo bylo dokonáno, neviděl už tátu u piva s narvaným břichem. Viděl vítěze!

Pak byl u focení v gymu a já viděl, že ta cesta, která byla tou nejtěžší co jsem v životě prošel měla význam mnohem větší než jsem si uvědomoval a pokud jste dočetli až sem možná i vy už jste na dobré, ale pěkně trnité cestě. Všem vám přeji úspěch, protože to je to nejkrásnější, co můžete udělat pro sebe i své blízké. Jedno je ale pravda, nehledejte zkratky, žádné nejsou! Jen jídlo, tvrdý trénink, plán a to nejdůležitější najděte své silné PROČ a s tím najdete vůli, lásku, odvahu a sebe sama!

Buďte nápomocni a motivujte svým příběhem! Podařila se vám během vašeho života radikální proměna/změna? Byli jste obézní, nebo zranění avšak skrze vaší vůli jste se dokázali dostat do kondice? Prostřednictvím našeho magazínu Kulturistika.com máte jedinečnou možnost sdílet svůj životní příběh s ostatními čtenáři!

Sepište svoji cestu od těžkých začátků až po šťastný konec a zašlete nám ji na email ondrej.marienka@kulturistika.com nebo radim.koudela@kulturistika.com 

Podmínky vydání článku / příběhu:

• Registrace na webu Kulturistika.com
• Článek je zkontrolovaný a neobsahuje pravopisné chyby
• Fotodokumentace